Evoluce je něco, co je člověku vlastní a vrozené, jinými slovy vývoj a změna byly v naší historii vždy přítomné. Pokrok je hmatatelný ve všech oblastech života člověka – jak v transcendentálních aspektech jako je věda či umění, tak v každodenních věcech, jakými jsou potraviny či bydlení. Svou historii má i jeden z nejužitečnějších elementů běžného života, který již po staletí přikrývá naše domovy – střecha.
V současné době na trhu existuje množství typů a modelů tašek různé barvy, materiálu a designu, od břidlicových až po plastové a navržených tak, aby vyhovovaly současným potřebám společnosti a zároveň chránily životní prostředí. Nicméně, stejně jako všechno ostatní, i tašky mají svůj původ a historii.
První zmínky
Za referenční bychom mohli považovat období neolitu, kolem osmého tisíciletí před Kristem, od něhož je člověk schopen řídit proces chovu zvířat a zemědělství, důsledkem čehož začal budovat trvalé osídlení prostřednictvím víceméně stabilních obydlí. Ta se obvykle spojovala a koncentrovala na jednom místě, čímž docházelo k vytváření menších osad.
Člověk na jejich stavbu v té době používal základní materiály, které mu nabízela příroda – vodu, hlínu, dřevo, slámu a kámen. Za pomoci bláta vytvořil stěny, které následně přikryl slámou, křovím nebo srstí zvířat, protože tento typ přírodního materiálu tehdejšímu člověku pomáhal, jak to jen bylo v té době možné, zabránit dešťové vodě proniknout přes střechu.
Použití hlíny
Dalším evolučním krokem v oblasti “ konstrukce „, kterému však trvalo poměrně dlouho, než se objevil, byla směs zeminy a vody, která se vysušením na slunci změnila na nepálenou cihlu. Ta se později začala vypalovat v ohni, což vedlo k získání nového, pevnějšího a nepropustnejšího materiálu.
Starověcí lidé tak začali používat pálenou hlínu a její využití rozšířili na všechny druhy konstrukčních prvků, které dnes známe jako dlaždice, obkládačky a tašky. První použití pálené hlíny, které bylo využito na pokrytí střech obydlí, se připisuje regionu Mezopotámie a Egypta, kolem druhého tisíciletí před naším letopočtem. Vyplývá to z nálezů nejstarších kusů pálené tašky koncentrovaných právě na tomto území.
Řecka taška
Použití pálené tašky se nejvíce rozšířilo v období antiky. Ve starověkém Řecku se taška stala nejpoužívanějším materiálem na pokrytí veřejných budov, především chrámů. Ty byly do té doby pokrývány slaměnou střechou.
Změna použitého materiálu znamenala jednu z prvních vývojových změn, kterou tyto náboženské stavby podstoupily. Použití tašky bylo možné díky pevným zdem zkonstruovaným z kamene, které byly schopny unést váhu hliněné střechy, protože dosavadní chrámové stěny z hlíny by takové zatížení neunesly.
Archeologické nálezy na území dnešního Řecka objevily první tašky používané na tomto území, které vážily kolem třiceti kilogramů. Každá z nich měla vodorovný povrch s přidanými křivkami na místě jejich spojení, což umožňovalo lepší odtok dešťové vody. Použitím tašek se také podařilo zabránit zničení střechy v případě požáru, čímž se zajistila trvanlivost tohoto typu monumentální architektury a také její rozšíření do řeckých kolonií v oblasti Středomoří.
Římská taška
Dědicem této řecké tradice se stal Řím.Římané převzali mnoho z řeckých konstrukčních prvků, jedním z nichž byla právě taška. Materiálem používaným na její výrobu byla hlína a pálená cihla, která se využívala na pokrývání jak veřejných, tak i soukromých budov. Římské tašky se kladly na dřevěné konstrukce podle římské schématu tegula a imbrex.
Tegula je původní latinské slovo označující tašku, která měla tvar obdélníku o rozměrech přibližně 45 x 65 centimetrů. Dvě vedle sebe umístěny tašky byly přikryté dalším kouskem krytiny – imbrexem, který měl tvar půlkruhu a jeho úkolem bylo sjednotit přechod mezi jednotlivými taškami.
Pod vlivem římského imperialismu se použití tašky, stejně jako množství jiných zvyků, dostalo až do západní Evropy. Římané založili množství nejen evropských měst, od současné Anglie až po sever Afriky. Ve všech těchto městech bylo použito stejné konstrukční schéma, podobné hlavnímu římskému městu.
Veřejné budovy byly postaveny především z kamene a cihel, přičemž jejich střechy přikrývala taška. Obyvatelé evropských měst byly svědky kvalitní římské práce, avšak v mnoha oblastech západní Evropy se tento způsob konstrukce vytratil po pádu Římské říše v 5. století našeho letopočtu.
Středověká taška
Obecně můžeme říci, že většina obydlí a staveb se vrátila k používání dřeva a slámy . Návrat pálené tašky se datuje do 12.-13. století a to zejména do oblasti Anglie. Právě tam začátkem 13. století král Jan Bezzemek vydal nařízení, podle kterého musely být střechy londýnských budov, které do té doby pokrývaly hořlavé materiály, pokryty taškou.
V přibližně stejném období zakázal arcibiskup z Canterbury použití slámy na budovách, které se nacházely v blízkosti katedrály. Stejné pravidlo zavedli i na severu Evropy v 14. století. Hlavní výhodou taškové střechy byla ochrana před možným požárem, ale také její vysoká odolnost a nepropustnost, což ji výrazně odlišovalo od ostatních materiálů používaných v tomto období.
Použití tašek se postupně rozšířilo do celé Evropy. Jejich výroba se přizpůsobovala potřebám každého regionu, stejně jako i jejich zpracování, které bylo podmíněno různými vlivy. Výběr materiálu byl ovlivněn tím, zda šlo o chladné, teplé, suché či vlhké podnebí. Používala se taška z keramiky, břidlice či pálené hlíny. Měnil se i její design. V deštivých oblastech se obvykle používaly tašk ploché, které lépe odolávaly nárazům větru a množství srážek.
Výrazné změny ve výrobě tašek nastaly pod vlivem islámské kultury, která byla nejcitelněji na Iberském poloostrově v období mezi 8. a 13. stoletím. V té době se vyvíjela taška arabského typu, kterou zdobily malé žlábky. Tento typ ale nevyvinuli samotní Arabové, ale byla převzata z římské kultury. V současnosti většina budov používá právě tento typ tašky. Od 15. století, se začátkem éry evropských mořeplavců, se použití tašky rozšířilo i na území Jižní a Severní Ameriky.
Moderní taška
S příchodem průmyslové revoluce v 18.-19. století se výroba tašky zautomatizovala. Byly zavedeny nové výrobní systémy, materiály a způsoby spojování jednotlivých kusů.
V mnoha městech a vesnicích vznikaly továrny na tašky a dlaždice. Pozůstatky této činnosti můžeme ddones nalézt v názvech některých ulic nebo městských částí. Příkladem je francouzský Palais des Tuileries, jehož jméno má původ v továrnách na tašky, které se nacházely právě v oblasti, kde později pařížský zámek vyrostl.
Dva nejpoužívanější a nejoblíbenější typy moderní tašky jsou keramická pálená a betonová střešní krytina.
Pálená keramická taška se vyznačuje především svou pevností a dlouhou životností, danou samotným procesem její výroby. Přírodní suroviny jsou zpracovávány moderní technologií vypalování při více než 1000° C, čímž se vytvoří materiál odolný vůči náporům větru, kyselým dešťům, silným mrazům, krupobití, slunečnímu záření či zásaditým látkám. Její povrch, strukturu ani barevnost nemohou narušit ani agresivní látky v ovzduší. Hladký povrch moderní pálené keramické tašky navíc brání v usazování nečistot na jejím povrchu. Její životnost je minimálně 80 až 100 let.
Betonová taška je v současné době nejpoužívanější formou tašky, což dokazuje její více než šedesátiprocentní podíl na trhu realizovaných staveb. Ve srovnání s pálenou taškou je betonová o něco těžší, čím klade větší nároky na celkovou kvalitu a nosnost krovu střechy. Její hmotnost má však pozitivní vliv na stabilitu a odolnost a to především při extrémních povětrnostních podmínkách.
Vyznačuje se také svou odolností a pevností – izoluje srážkovou vodu i teplo, odolává působení ohně, náporu větru a v neposlední řadě i působení chemických složek v ovzduší. Jde o dokonale ekologický materiál, protože se na její výrobu požívají výhradně přírodní suroviny.
Jedním z posledních pokroků v oblasti stavebnictví je nepochybně vývoj plastových tašek. Díky němu se podařilo snížit výrobní náklady, čas i práci potřebnou k realizaci samotné konstrukce.
Současné nové trendy ve výrobě tašek se snaží dosahovat co největších úspor energie v domácnostech, při současném použití ekologických materiálů, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Můžeme tedy říci, že moderní člověk nadále pokračuje ve vývoji, vytvářejíc stále nové nápady a řešení a to i ve světě stavebnictví a konstrukce.
Foto: Wikipedia
